Jak clony těžkých mlh se chvěje bolest v ovzduší
a padá na duši,
že člověk žitím sotva již se plouží.
To vědí bozi,
kdy slunko moje, tolik dlouho toužně čekané,
z úkrytu vyvstane
a rozežene mlhy nelítostné.
Tak vzdychával jsem kdysi –.
Dnes pevně věřím, že ty doby zpět se nevrátí,
neb je to trochu hloupé, celý život škemrati,
když osud tě neslyší.
A zdá se mi, že není možno jinak žíti už –.
Mně řekl osud: Služ!
a kráčej dále bodláčím a hložím
a nelkej jako malé dítě –
jen služ a bij se, trp – –
klid najdeš, až jedenkrát kdesi v stínu starých vrb
co dál – to sobě domyslíte –.
A já tedy sloužím
a chtěl bych míti hroznou, hroznou sílu titana,
a co takto toužím,
přichvátá rychle vrah můj – bolest neznámá,
a pak mi slza spadne po líci,
když k ráně zdvihám svoji pravici.
Což hloupá, je tvé místo v drsné tváři vojína,
jejž vřava bitvy objímá?
Vždyť osud řek’ mi: Služ
a byť by kolem tebe řvalo tisíc hrůz,
ni brvou nehýbej – –
jen dále jdi, kde hoří strašná pomsty epopej –.
A jedna slza zuřivého dravce ochočí,
když stoupne do očí,
a co tak touha po pomstě z mé duše uniká,
snad na omluvu říkám si: toť slza básníka,
v níž chví se cit,
i je snad líp,
když stoupne do očí,
než duši rozmočí.