Co krásných myšlenek
utone v bahně života,
když člověk utíká za kusem chleba
a při tom padá a klopýtá,
vstává zas a dále běží,
myšlenky rodí se, prchají,
že jednu zachytíš stěží,
a když ji zvěčnit chceš
chvějící se svojí rukou,
karabáč zasviští nad hlavou
a ty štván surovou mukou
utíkáš bolesti záplavou
životem dále – dál
za skývou chleba –.
Co krásných myšlenek
utone v studnici,
a co jich ve stavbě
zazdějí zedníci
a co jich vyházím s cihlama
na lešení.
A oni šlapou je nohama
a pak je pod cihly vtěsnají,
s vápnem mé smíchají
potěšení.
A při tom smějí se
a zdivo před nimi kyne,
karabáč nad hlavou sviští
a mně krev z rukou zas prýští,
a duše hyne.