Magické světlo měsíce mi padlo právě na líce, když duše jako opilá kdes v dálných krajích bloudila,
a tělo chůzí znavené dřepělo v kupě, na seně, jež tolik divně dýchalo. U nohou potok maličký
se vlek a líbal vrbičky a tichounce jim vyprávěl, co všechno v dálných krajích zřel, a vrbičky se divily
a hlavy svoje sklonily, údivem lístky jejich se chvěly, jak kouzlem rozkoše by potok, přítel, čipera
je poházel byl za šera, kdy širý kraj kolkolem spal. A ticho sladké, velebné si lehlo kolem, kolem mne,
jen v dálce lkalo klekání a cvrček kdesi ve stráni svou monotonní písničkou se loučil se svou samičkou,
jež unavena šla již spát. – Pak zmlklo vše. – Duch odpoután opustil chatrný svůj stan, a vznes’ se letem vichřice
daleko k tiché vesničce, do chýšky malé, orvané, jež okénka má jak dlaně a před níž v malém záhonku
se rděly léta na sklonku stolisté růže na keři. U stolu v tichém zášeří matička moje dumala
a v ruce svadlé třímala odřenou knížku modlicí, však nečtla v ní, neb levicí si zakrývala oči své,
ty modré oči upřímné, jež vášnivě jsem miloval a tisíckrát snad celoval, když bolest tajná zastřela
je divným smutkem docela a vyhnala z nich proudy slz. A smutek těžký, neznámý ji dosud hlodal na skráni,
mnou tisíckráte prokletý, stejně teď jako před lety jí hořké chvíle v cestu stlal. Ó, rci mi, matko, jaký žal
tvou dobrou duši utýral, že jako svadlá stařena se ploužíš žitím znavena, jak by jsi ani nechtěla
ty chmury černé z pod čela zaplašit, byť jen na chvíli. Kdy boly tvé se zrodily? Vždyť od těch dob, co tebe znám,
ti duši rvou a chýlí skráň, již dvacet roků bez mála ni jednou jsi se nesmála, ni jednou, matko milená,
jsem nezřel, aby ozvěna blahého klidu zavála ti do duše a nastlala na líce radost opojnou.
Vždyť i když děcko růžové jsem polibek chtěl na tobě, ty prudce jsi mne líbala a polibky své míchala,
jak hříchu svého poznání – se zahořklými slzami a vzdechy tajůplnými. Což nelze zahnat chmury ty,
v jichž hloubce člověk necítí ni svého srdce vroucí hlas? Což celý život nestačí, prožitý v bolu, ve pláči
a v neustálém pokání, by dal ti zlaté poznání, že ani zločin nejtěžší, jímž člověk snad se prohřeší,
by nevyvážil slzy ty, jež musela jsi prolíti na usmíření osudu –? Ó, matko drahá! Zjasni skráň,
za jeden úsměv rád ti dám, však pro mně ne ten úsměv tvůj, jej sama sobě obětuj, a já ti z lásky dítěte
dám vše, co jenom na světě syn matičce své může dát, když z celé duše má ji rád – já dám ti mladý život svůj – –
A matička má zvedla zrak, v němž chvěl se žhavé lásky znak a signum bolu neznámé jí hloub se vrylo do skráně
a slza horká po líci jí spadla v knížku modlicí – pak tiše sladkým hlasem svým mně řekla: Nech mne s bolem mým,
můj synku milý, zemříti. Já bojím se jen, dítě mé, že dědictví to podivné po matce svojí podědíš,
poneseš žitím a nezvíš, kde tajů jeho leží skrýš, a budeš bol svůj proklínat, a nebudeš jej nikdy znát
a slzy vždycky udusí ti každou radost na duši a vmísejí se do smíchu tak nenápadně, po tichu,
by seli ti jen zklamání a pocit bolu neznámý do duše čisté, bez viny, a nezvíš toho příčiny,
i kdybys tisíc roků žil a každý krok svůj promyslil a tisíckrát se za den ptal, proč osud zlý ti los ten dal. –
Jen věčný smutek bude ti kdes na dně duše ležeti a v prsou bude chvět se cit: že musel jsi se prohřešit – – –
V tom jakás píseň unylá mně ze snu toho vzbudila a v mírné šero vrbiček zvědavě hleděl měsíček,
co potok malý, modravý, své šumné nesl pozdravy do dálných krajů mlhavých.
Cookies on Poetry Cove