V hlubokém spánku vidím tě
dlouhý čas spát.
Mrtvolná bledost
kryje tvé líce,
spánkem ti zšedla
kdys bujná kštice,
zavřené oči,
studené ruce –
kéž jest v mé moci
život ti dát,
když ještě srdce ti tluče –.
V hlubokém spánku vidím tě
snít dlouhý sen.
Srdce mě bolí,
hledím-li na tě,
rád bych ti řekl,
co jest mi svaté,
rád bych ti v srdce
víru svou vložil,
když ještě tluče,
ač slabě jen,
a vše, co prosnil jsem, prožil.
V hlubokém spánku vidím tě
odpočívat.
Rád bych tě vzbudil
a vyrval hnití,
rád bych tě vrátil
novému žití,
ty však spíš tiše
v prohnilém loži,
z nějž bolest dýše.
Oh, což tě snad
ku spánku zakleli bozi?
V hlubokém spánku našel jsi
lhostejný klid.
Nevíš, proč žiješ,
proč jsi se zrodil,
klneš snad tomu,
který tě zplodil,
a sám v své zlobě
otroky plodíš,
kteří zas tobě,
až budeš hnít,
klnouti budou na hrobě.
Neusni proto na věky.
Ještě jest čas
učit se žíti,
milovat, toužit,
za své se bíti
a dobru sloužit.
Chtěj též svůj podíl,
nezmírej dříve,
neb jsi se zrodil
k poznání krás
a světské morálky lživé.