Jen si vzpomeň,
bylo tehdy dusno, pod mrakem,
a komáři štípali jak vzteklí,
když jsme spolu
potaženi prachu povlakem,
unaveni pomalu se vlekli
strání dolů.
Jak jsi náhle
stavila své kroky pod jedlí
a se na ni zadívala dlouze
a pak tiše
žadonila, by jsme usedli
a v jakési sladkobolné touze
vzhlédla’s výše.
Ve spleť větví,
v nichž se tiché steny houpaly,
jak by vzkřiknuty sem v dobách dávných
a své touhy,
plné smutku odtud zpívaly,
písně vášní, vznětů rozervaných
v šelest pouhý.
Pak jsi řekla:
strom ten přečkal dlouhá staletí,
neb z něj sténá hrůza zašlých věků,
jeho kmeny
kolébaly ve svém obětí
kdysi těla velkých našich reků,
jejichž steny
jasně slyším.
Pohleď na té větvi nad námi
visel zcela jistě rebel prvý
mocné šíje,
který kdesi mezi skalami,
když posvětil nadšení své krví,
dávno hnije.
Vím to jistě,
neboť hlas ten nikdy neklame,
jenom musíme mu rozuměti,
když se nese
tichem a buší nás ve skráně,
jak by o pomstě chtěl vyprávěti
v tmavém lese.
Víš, jak potom
zamyšleni šli jsme z lesa ven
a jak počala jsi tiše lkáti
a z tvých retů
pobledlých se vydral tichý sten:
kéž ty vzněty ještě zpět se vrátí
zašlých světů.
Jen si vzpomeň.
Tehdy právě mocně zahřmělo
a křivý blesk rozryl z nenadání
černé mraky,
jak se tobě tehdy zachtělo,
jíti trhat mezi žírné lány
vlčí máky.