Vidím, jak se hněvem chvějí vaše rtíky,
když tak někdy prohlížíte moje kopřivy,
a vím, že si odlehčíte: „Bohudíky,
jest jich málo, jež nedbají estetiky,
jako tento ošklivý!“
Přiznám se! Já nemiluji estetiku –
naopak – ta z celé duše se mi protiví,
tam, kde člověk cítí ve svých prsou dýku,
nelze přece ruce líbat vražedníku –
ne – to se mně protiví!
Nelze hledat hedváb na zakrytí hříchů,
ani nelze lotrům házet rabské poklony,
nelze ctností zváti nadutost a pýchu –
zde jen může člověk v sarkastickém smíchu
práskat lživé patrony.
Fariseům masky s obličejů rváti,
z naškrobených hlupců vyráběti hastroše,
„nedotknutelné“ tak někdy polehtati
a občas jim malý vínek z kopřiv dáti,
na stůl, plný rozkoše.
Toť můj osud, jenž mne halí v roušku bolu –
avšak vy jste všichni vinni tímto osudem,
neboť když jste stáli štěstí na vrcholu,
mně jste žluč do prsou lili – proto spolu
nikdy dobře nebudem.
A vy, velectěná, máte v tom též podíl,
že jsem neestetik bezohledný, ošklivý,
proto nechtějte, bych hymny pět’ vám chodil,
ale zdvihněte, co k nohoum jsem vám hodil –
totiž – moje kopřivy.
Jsou to sice málo oblíbené květy
(váš nosíček k nim přičichnout jistě otálí),
mně však nemusíte proto záviděti,
že je mám rád jako svoje vlastní děti
a že mne již nepálí...