Jest věčným lásky zákonem
vzpomínat a vzdychat zároveň,
a jak ani nelze jinak být –
při tom též slzu uronit.
A když tak slza na tváři
ve svitu slunéčka zazáří –
k uchu ti otázka zašumí:
kdo pak té slze dnes rozumí?
Když se v nich člověk netopí,
těžko jich původ kdos pochopí,
a kdyby stanul až nad nimi –
řekne: to jsou slzy od zimy.
Spíše se leckdo usměje
a řekne ti, že hloupé je,
že to již dnes nemá významu,
a nebo: že žiješ ve klamu.
A když tak hledíš kol sebe,
co zloba lidstva dnes dovede,
máš chuť již za pravdu také dát:
že nelze dnes více milovat.
A proto často v ústraní
myšlenka bije ti do skrání:
není to skutečnost, byl to sen,
a proto – raději zapomeň –.