Osmnáct metrů z okna dolů –
a dole pustá ulice – –
jediný skok – a konec bolů
a klid ti sedne na líce.
Však rychle, nežli lampy vzplanou,
tam dole povoz rachotí –
i jeho kola vaz ti zlámou,
kdybys snad nemoh’ zhasnouti –.
A ráno půjdou kolem lidé
a vbodnou v tě své pohledy,
(jestli tě ale ve své bídě –
krkavci, vrány nesnědí).
To konečně jest jejich věcí,
jež tvojím snům se vymyká –
hlad nezná mravů ani lekcí –
kus masa z tebe – nebo z králíka.
Co řeknou lidé víš již dávno –:
zničená schránka tužeb, snah –
a jiní opět – nevídáno –
a ještě jiní – sebevrah – –.
Snad trochu slzí, dum a vzlyků,
neb slabochem tě budou zvát –
však více bude přání, křiku:
to měl již dávno udělat!
Osmnáct metrů z okna dolů –
v tom stará vešla do dveří
a ruku v ruce potom spolu
jsme v hovoru šli k večeři.