.....a já vložila jsem svoje štěstí
do tvých zmozolených, tvrdých pěstí,
neb jsem věřila, že láskou tvojí
stále lačné srdce mé se zhojí,
že tvá bytost, plná síly, života,
v náruč zapomnění mne pak připoutá
a mou prudce vroucí krev že ztiší,
a než dopiji tu lásky číši,
nežli vypiji krev tvého těla,
že se uspokojím, plně, zcela
a pak co vyžilá, svadlá stařena,
k zemi schýlím hlavu, svadlá ramena
a čekati budu vykoupení.
Odpust mi! V mé moci, věř, to není,
dostát slovu, které jsem ti dala.
Těžko jest se nasytiti z mála,
které, ubohý, jsi pro mně lačnou, měl,
a mně více dát jsi nemoh’, byť by’s chtěl.
Já odcházím navždy z tvého domu,
jsouc ochotna sloužit leda’skomu
a tak najít ztracené své štěstí,
pro nějž ochotna jsem vždycky nésti
vše, co osud prostituce přináší.
Čekám v klidu, až se k činu přihlásí.
Nelekám se bídy, ani strasti,
počestnost, toť hloupé jsou mi žvasty,
dutá fráze, která hezky zvoní,
normální když člověk k ní se skloní,
avšak pro mně, štvanou oběť žádosti,
trýzní byla vždy, ne štěstím, radostí.
Nuže – měj se dobře ve svém žítí
a možno-li tobě odpustiti,
odpust mi a neklň, prosím snažně,
věř, že srdce mé nebylo prázdné
a že toto není dílem nevděku.
Vždyť tak krásné odpustit jest člověku...