Nepiš mi, hochu, vícekrát –
dojde vždy u nás k scéně,
při níž se vždycky musím smát
své vlastní, dobré ženě.
Vždycky, když píšeš: pošli zas,
čtenáři čtou tě rádi,
přijde má stará a můj vlas
rukou mi něžně hladí.
„Napiš jim něco, tatíčku,“
a pusu hned mi hodí,
„schyl v dlaň svou šedou hlavičku,
v níž verše vždy se rodí.“
Namítám, že dnes nelze mi
napsati ani slova – –
však fakt ten starou nezmění
a tak mě mučí znova.
Zabručím trpce pod vousy:
„Z rukávů třást to nelze –
když básník Můsu pokouší,
tu báseň – vždycky selže.
Však pokušitel, žena má,
mě a též Můsu prosí
tak dlouho, až mi požehná,
že mohu napsat – cosi.
A potom, když ten výrobek
uštvané duše zkouším –
čtenáře svoje – oh ten vztek –
za odpuštění prosím.