Když buřič zemře – národ získá –
mně jistě moje rodná víska
nebude stavět pomník kamenný,
až jednou složím v hrob své kosti –
národ jen řekne: rejpal sprostý,
a pokrčí jen trochu rameny.
Škoda, že nejsem básník modní,
nepíši verše sladkovodní,
ač bych je tak rád umět’ chtěl,
neb pak by národ ronil slzy
a po mé smrti jistě brzy
zármutkem by se ubrečel.
Takhle však zemru jako rebel,
jenž pánům v týle často seděl
a pálil jako kopřiva –
a národ řekne: rejpal sprostý,
natrápil se nás tady dosti,
zkazil si firmu za živa.
Proto mne jednou po mé smrti
odtáhnou někam panští chrti,
třeba na kusu osrdí –
do lesů, plných milé vůně,
a tam budu spat v jejich lůně,
kde ticho je – nic nesmrdí.