Hatou, moje volky malé,
hatou hat,
nezatáčejte se stále
na souvrať,
budeme tu dneska déle,
musíme to pole celé
doorat.
Hatou, moje rozmilá
šimlata,
do stodoly se sem dívá
pantáta –
až zoráme celé pole
pak vám kyne, volky moje,
odplata.
Dostanete jetelinku
šťavnatou
a budete poláskáni
pantátou,
pochválí vás za tu dřinu
a pohladí kožešinu
huňatou.
Avšak pro mě ubohého
má jen hněv,
ač mu dávám z těla svého
všechnu krev,
a on ještě chtivě hledí,
zda se v kapkách rudých cedí
z mojích cév.
Stále ssaje tu krev rudou
červenou,
jenž koluje pod mou hrubou
halenou.
Ach, zda mu ta krev má stačí,
i když všechna vykrvácí
najednou.
Choďte, volky moje, rázně,
vesele,
pantáta vám zatím nažne
jetele,
byste měly měkké spaní,
Ančka pod vás otep slámy
nastele.
Choďte, moje volky, polem
zoraným,
věřte, že vás jenom s bolem
poháním,
neb vím, jak šleh bičem bolí,
vždyť i já jsem, moje voly,
poddaným.
Často na má záda křivá
dopadá,
častěji než na vás, milá
hovada,
neb vás pantáta má v lásce
a mně za mou tíhu práce
vynadá.