V žití shonu nevím komu
svěřil bych své city,
by jsme spolu výš se vznesli,
tam, kde hvězdy svítí.
V žití běhu, v blátě, sněhu,
člověk kvapně kráčí,
a co krásného má v duši,
touto cestou ztrácí.
A v té pouti cit se hroutí,
kam jen člověk sáhne,
avšak on se neptá na to,
po čem duše prahne.
Vždyť on v běhu sotva tělu
skývu urvat stačí,
a duše, ta ať se světem
stále lačná vláčí.
A člověk se strachem třese,
zda mu život stačí,
k obsloužení svého těla,
nežli v hrob se skácí.
Však aby se vznesl výše,
málo kdo dnes touží,
a tak duše ve tmách věčných
zakrslá se plouží.
Její zpěvy rvou ti cévy,
slzu z oka tlačí,
takže mnohdy jako děcko
člověk vzlyká v pláči.
V žití shonu nevím komu
říci tíž svých bolů,
nevím koho za ruku vzít
a říc’: Pojďme spolu,
spějme dále přes vše malé,
nežli skončí žití,
pojďme tiše v dálné výše,
tam, kde hvězdy svítí.