Tam kdesi v dáli v čáslavském kraji
vesnička leží v údolí,
tam jsem se zrodil a též jsem chodil
do školy.
A kantor starý skrz okuláry
své duši svítit nechával,
když v naše hlavy vědění dary
rozdával.
Z pod šedí vlasu tak mnohou krásu
do duší našich nakapal
a často láskou se nad „svou cháskou“
rozplakal.
Stařeček milý nám přes tu chvíli
vykládal boží dobrotu,
v něj víru pevnou, tolik potřebnou
k životu.
Bez ní se stěží životem běží,
bez ní prý člověk otupí
a v hříchů zlobě jednou – však pozdě
zaúpí.
Stařečku milý, v tak mnohé chvíli
na tvoje slova vzpomínám
a v duchu bílou tvou hlavu milou
objímám.
Neb tvoje rady jsem ve svém mládí
v skutek se snažil uvésti,
bych nemoh v žití též zablouditi
na scestí.
Však život těžký, v němž jsem vždy pěšky
v kamení, v blátě utíkal,
mě této víře, u velké míře
odvykal.
Neb když jsem marně spínal své dlaně,
o přízeň boha závodil,
s bolestí v duši jsem tu illusi
zahodil.
A svého boha, k němuž má touha
se denně nese do dálek,
nehledám v taji odvěkých bájí,
pohádek.
Stařečku milý, v tak mnohé chvíli
si na tvé rady vzpomínám,
svým zjevem celým útrpně se jim
usmívám.