Vesnička malá pod černým lesem,
v ní malé chaloupky obrostlé vřesem,
v nich bydlí, trpí lid dobrý, milý
a k němu mysl má častokrát pílí.
A bázeň velká často mě děsí:
že ještě dlouho tam porostou vřesy,
že ještě dlouho dusiti budou
ten dobrý a milý lid svoji nudou.
Pod jehož černým, děsivým šerem
rodí se a žije v zármutku sterém
a v něm též zmírá s útěchou v duši:
že to tak bylo vždy a býti musí –.
Zda jednou slunko poznání vpluje
do této černé, zamlklé sluje
a zlíbá lid ten své lásky plesem,
lid v malé vesničce pod černým lesem?