Zvlnilo se mocně husté křoví v lese nízkém na pokraji rokliny. Zda sluj temná o svém činu poví něco? Mlčí – mlčí, jak by bylo bez viny.
Mlčí sluj i cesta kamenitá. Za to ale hlučně rozšuměl se les, neboť příchozího právě vítá: – Milý, hrozné věci staly se tu dnes.
Pospěš sobě! Každá krůpěj času velkou cenu má. Tam dole zmírá snad bratr tvůj. Jdi rychle! Chop jej v pasu a v svou chýš ho zanes. Zřel jsem jeho pád,
nechť tvou vidím rozjásat se slávu. Byl tak velkým, jak spěl kamsi v pyšnou dál, hrůza ale hrdou jeho hlavu k zemi přitiskla a on pak zaplakal. –
Spěchá vousáč statný, plný síly velikými kroky v zrádnou roklinu. Avšak jeho pes již vstříc mu pílí: – Pane, pane! Povím tobě novinu.
Pospěš rychle dolů. V tratolišti vlastní krve kdos tam tiše spočívá. Snad je mrtev. Tam na kůpě listí – pohleď! Tady, slunko kam se usmívá. –
Sběhl hajný dolů i pes jeho. Stinný les radostně listím šelestí –. – Zločin? ptá se hajný druha svého. Ten však míní, že se stalo neštěstí.
Nabral hajný vody do klobouku ze studánky malé, čisté jak kus skla, a vymyl s ní ránu v levém boku. Pomněnka si nad tím bolně zasteskla.
Potom hajný vzkřikl k lesu. – Hano! Pojď sem, Hanó! Letí hlas od šedých skal k lesu. A ten odpovídá: Anoooo – – –. Starý javor se jen nad tím pousmál.
– Dýchá – dýchá – zvolal strážce lesů, že až rokle zachvěla se bezcitná – pomněnka se lekla a v keř vřesu spadla jedna její slza soucitná.
– Hano, pospěš! Volá hajný znovu, a pomněnka druhou ztrácí slzičku – les se zachvěl svěžím hlasem kovu: – Již jdu, již jdu! Kde jsi, tatíčku?
– Tady dole. Haló! Zde po stráni sestup rychle, radí otec dítěti, útloboké, plavé, pružné lani. – Seskoč! Hup – a zachytil ji v objetí.
– Pomoz tady, otec tiše radí a tesákem drtí břízku mladičkou. Hana vlhkým zrakem mnicha hladí a sto vzpomínek jí víří hlavičkou.
– To je Jan, dí teskně plaché dítě. – Ano, to je Jan, náš soused z hor... Otec druhou břízku kácí hbitě, až ozvěnou zalkal nedaleký bor.
Na nosítka z břízek dali mnicha a stoupali zvolna vzhůru po stráni. Z údolíčka kdesi mořem ticha jim do kroku zaplakalo klekání.
Kroky jejich měkký písek tlumí, nosítka se vlní v rytmu pomalém. Oba mlčí. Tajůplné dumy, smutkem hořké, bloudí v kraji ospalém.
Cesta k zámku kamenitá, křivá. Jan se po ní ze své pouti navrací – ospalý kraj mlčí – půlnoc zívá, k novému se jitru líně obrací.
Na zámecké věži sýček kvílí a noc jeho skřeky ze sna počítá, Jan se vrací, aniž dospěl k cíli, z cest ho smutných nikdo, nikdo nevítá.
Cookies on Poetry Cove