Stále lačná, zdřimla trochu hladem. Ale hrozný jícen k nebi otvírá stále. Zachvěla se náhle pádem sluj. Zda oběť svoji k smrti utýrá?
V nitru jejím leží v bezvědomí na poduškách měkkých z listí javoru. Jako vichr větévku když zlomí suchou v rozčileném, hlučném hovoru.
Starý javor listí dále hází dolů. Spadl jeden, teď dva a zas tři... Snad ho pohled dolů v těle mrazí, aneb sluj mu řekla: čin můj pozastři?
Leží na dně jejím v teplé krvi, leží tiše – zdá se, že již nedýchá... Na čelo mu hodil javor prvý list a vítr pro jiné zas pospíchá.
Leží tiše – zdá se, že již dožil. Tmavý vlas mu ulpěl chtivě na skráni – pravou ruku jak by někdo vložil k prsoum. Leží na nich jako v laskání.
Bledý profil pyšné jeho hlavy na suchém se listí jasně odráží. Mlčí sluj i les umlkl hravý, mlčí javor, stojící tu na stráži.
Zmlklo jeho srdce v bouřném tluku, mlčí v prsou. Pouze chvění ztlumené lze v něm cítit bez ozvuku – více ne. Jak člověk, když si vzpomene
na sen, hledě smrti ve tvář bledou. Ni duch jeho neví o svém velikém snu, touhách svých. Všechno splihlo v šedou metaforu jedním hrůzy výkřikem.
Neurčilo, sladké bezvědomí zpívá tiché requiem tu beze slov. Mlčí rokle, mlčí v lese stromy, pouze javor hází listí v teplý rov.
Všechno zmlklo. Hrůza také ztichla. Kamének spad’ malý dolů na listí – nad studánkou pomněnka si vzdychla. List v ní spadl, vodu její znečistí.
Pokoj sladký milosrdně dýchá na vše kolem, na vše klade úsměvy – vše se modlí zbožně ústy ticha: jsem i nejsem – jste i nejste také vy.
Cookies on Poetry Cove