MNICH (V.)

V zamyšleném, tklivém, svatém tichu, ve spánku jsi našel vonnou útěchu. Usmívej se proto, dobrý mnichu, vždyť tak sladce spí se v lese na mechu.

Les ti zpívá tiše, jak jen umí, vůní svou tě zpíjí, vánkem celuje – on tvým touhám jistě porozumí, neb on též jen nejkrásnější miluje:

Tichý zpěv a vlhkou vůni kvítí, rozteskněné zkazky vánku večera, rosu, jež se diamanty třpytí, a pohádky vyprávěné za šera.

Něžné, drobnolisté růže plané, smutné ticho samot, hloubku půlnoci, vřesy prosté, rosou uplakané, vesmír, v němž se vzhlíží hvězdy planoucí.

On má rád, co sladké jest a něžné: První pták v něm z jara tiše trilkuje, první rostou skromné květy sněžné. Vesna nejdřív v jeho říše vstupuje.

Ó, les, ó, les, ó, les! V měkkých stínech jeho hlava tebe nikdy nebolí, zdá se ti, že kráčíš po vavřínech a sbor víl že o tvou přízeň zápolí.

A jak král usedá v hermelíny, můžeš i ty hlavu svou zde položit na podušky z mechu, pod modříny a sbor věrných tvých jde se ti poklonit.

Vpředu kráčí zástup bílých panen s kyticemi květů. Víly z pohádek, útlých boků, liliových ramen sešly se a stud svůj nesou ti a vděk.

Sněžná roucha jejich křepce vlají vzduchem svými průsvitnými řasami, čisté vnady panen těžko tají. Snad se radují tak jejich krásami.

Zlato jejích vlasů v slunci plane jako odlesk nových, krásných dukátů, v očích hoří hvězdy nesčítané. Rty, toť třešně, prasklá ve chvatu.

Přešly volným krokem. Jemným shlukem mlh se zdají býti, který krajinou plyne. Vymrštěná střela lukem zraků tvých je protkne, avšak nevinou

jejich zhoubný jed ten, který nese, promění se v dotek tvého zbožnění. Již zašly. Za nimi jíti chce se tobě, ale žádost tvá v stud zkamení.

Elfů, nymf a skřítků zástup celý za nimi se vine v pestré směsici v skotačení bujném, že les stmělý, pln je smíchu, žertů. Šumí tisíci

hlasy bájných těchto polostínů, stkaných z jemných vláken lidských myšlenek. A v jich středu, v moři hermelínu, kolem hlavy věnec z chrp a pomněnek,

kolem pasu šerpu tkanou zlatem, pozakrytou vlasů černých závojem, kráčí paní jeho snů. Ve vzňatém touhou oku slza dřímá. Snad ji sem

seslal nevyzpytný, mocný vládce lidských osudů a ona záhadnou svoji něhou svítí ku památce toho, k čemuž city její nezvadnou

nikdy. Slza ta je křišťalově čistá. A na dlouhých brvách spočívá měkce, aby mohla v každém slově shlížeti se ihned, rtem jak zachvívá.

Vysoké a bílé její čelo rozťato je vráskou jednou, jedinou, na znamení, že cos pod ním vřelo mocně dlouho. A teď každou vteřinou

vráska tato prosí: Rozumějte! Nechci soucit váš, ni sladkou potěchu. To jen slabým, unaveným dejte, již se tolik bojí hořkých posměchů.

Mně jen dejte věčné zapomnění. Více nechci. Ono bude odměnou nejkrásnější za vše, co již není. A co bylo, toho bozi vzpomenou.

To v mém srdci navždy zakotvilo. Čím mi život? Co mi může více dát, nežli dal mi? To však bylo – bylo a v životě může být jen jedenkrát.

Pouze jednou v žití může láskou srdce vzpláti. A když všecko sežehne, člověk přikryje ho věčnou zkazkou štěstí bez obav, že znovu vyšlehne

z něho plamen. Srdce pouze jednou za života čistým ohněm plápolá. Tehdy všecky krásy kolem blednou, plamen tento všecko chtění udolá,

všecky tužby zdusí, jak se zrodí, každým nervem chvěje, svítí nadšením. Když vše stráví, člověk popel hodí stranou a jde žitím, pohrdaje vším.

To je láska. Ostatní, co zove člověk tímto jménem, jest jen znavený svit bludiček v močálech. Do nové oblasti jich nevzplá oheň studený.

Přešel zástup elfů, nymf a skřítků, zmizela i ona, jejich královna. Větřík z cesty odsunul jim snítku jednu a teď jde a zas ji urovná.

A teď lesem hbitě spěchá, dýchá květům zaleknutým v rosné kalichy: vstávejte a žijte! Chvíle ticha prchly. Modleme se zase za hříchy

lidské, aby brzy opět tady mohl jíti zástup panen, skřítků, víl, aby vůně jejich rej, smích mladý vzácným hostem našich plachých slastí byl.

– Vstávejte a žijte jejich smíchem! Šumí větřík šumí, hbitě skotačí lesem, který udiveným tichem zázraku se kořit sotva postačí.

– Vstávejte a žijte jejich vůní! Šumí větřík šumí, hbitě hopkuje listím bříz, jež stojí na výsluní. Šumí lesem dál a spáče burcuje.

– Vstávejte a žijte. Není hříchem, není hanbou žíti, jak my žijeme... Teď si náhle vzpomněl: Co je s mnichem? Kde je? Pojďte rychle, ať ho najdeme.

Větřík s vůní květů běží tichem... Zastavil se větřík náhle pod jedlí, se spícím si zadováděl mnichem, vlas mu zvlnil, zulíbal ret pobledlý.

– Vstávej, mnichu, vstávej! Květy vstaly všecky již, i stromy. Desetkrát jsem les celý oběhl. Vše boha chválí již, jen ty spíš, mnichu, tolik dlouho dnes.

Jan vstal. Snivě vzhlédl do červánků, které právě na východě vstávaly, a pak zvolna ubíral se k zámku, kol nějž bledé mlhy slepě tápaly.