Hvězdičky moje! Zdaliž pak víte, jak vás mám rád,
když v jasné noci neb na úsvitě vidím vás plát,
stříbrem se třpytit a hořet zlatem?
Zdali pak víte, že v této chvíli,
ač žitím poházen kalem a blátem, přestávám lkát?
Tehdy mou duši sladký klid schvátí, jak krásný sen,
pozemské mizí a věčné pláti zřím kolem jen;
tehdy se cítím vyzdvižen výše,
maličký atomek cítím se státi v nekonečném...
Myšlenkou nesen, do dálek spěji nekonečných,
ve sféry tajů, kde v divém reji vévodí smích
věčného štěstí – nad knihou dějin,
v níž jest zapsán mezi různými ději náš věčný hřích.
Který jak kletba nad námi visí, brání nám jít
ve sféry tajů, kde bozi píší pravdu na štít,
kde tvorstvo v stálém nadšení žije
a lásky, svornosti akkordy, slyší kol sebe znít.
Hvězdičky moje! Dech se mi krátí, když hledím k vám,
neb ve vás vidím své štěstí pláti, svých bohů chrám,
ve vaší kráse našel jsem život,
který mne pobádá stále se hnáti ku výšinám.
Až jednou všichni cíl svého žití budeme znát,
až každý pozná, že na své bytí má splátku dát
konáním dobra, hledáním pravdy,
pak štěstí a láska v srdcích se vznítí, přestanem lkát.
Třeste se, hvězdy, na nebes báni a sviťte víc
do duší červů, kterým hřích brání pravdu si říc’,
ozařte zlobou zastřené líce,
které se – titěrné a směšné – chrání vzhlédnout vám vstříc...