Mlč, chuďase, nenaříkej,
že nemáš co do úst dát,
že ti v břiše cosi kručí
při práci i když jdeš spát.
Musíš si zvykat jíst jednou denně,
pak potraviny ať stoupnou v ceně,
buď jenom zticha, toť hloupá pýcha
pít piva džbány, jak velcí páni,
své tělo posti, jsi tlustý dosti,
střídmost vždy prospívá.
Nemysli si, že jest nutno
samým chlebem břicho cpát,
to je luxus, který škodí,
nelze jej dost pokárat.
Musíš si zvykat jíst z brambor slupky,
závidět nesmíš pánům jich pupky,
toť přece chasa z jiného masa,
ty nesmíš chtíti, jak oni žíti,
tuž se jen v boji, tiš žádost svoji,
jenž duši prochvívá.
A žaludek tvůj když bude
vrčet jak pes u boudy,
nelekej se, hochu, pranic
této malé nehody!
Utáhni řemen kol svého břicha,
zastrašíš jej tak, že bude zticha,
a kdyby znovu hlásil se k „slovu“,
buď dbalý kázně a zakroč rázně,
zákony na to jsou.
Proto dejte, hoši, pozor,
mocnosti jsou nad námi,
máte-li hlad, nereptejte,
a když – tak kdes v ústraní.
Musíte uznat bez všeho lání,
že dobrý občan čelo své sklání
a trpí tiše, třeba mu v břiše
rebelant klatý klid rušil svatý.
Jen trochu zvyku, zkoušej se v cviku
mít duši pokojnou.