Maličkého pejska paní mladá, hezká, houpávala denně na klíně, avšak svého synka, vzorná ta matinka, svěřila své chůvě, Frantině.
A ta paní milá svého pejska myla každodenně k páté hodině, vždyť to dobré zvíře jí též ruce líže, proto nesmí hynout ve špíně.
Neví paní mladá, děťátko co žádá – a pak – o něj ani nestála, měla to věděti, že bude mít děti, byla by se ani nevdala.
Dětský křik ji straší, spánek z očí plaší a klid ruší jeho kňourání, a než dětem zvykne, hněvem často sykne: čert byl dlužen tyhle fakany!
A proto Frantina hříchy paní snímá, a má ráda toho křiklouna, ne však příliš mnoho, co by měla z toho, vždyť má bujarého dragouna.
Dragoun je hoch švarný, a proto ví Fany, že by mohla děti také mít – a má dítě ráda, jen co slušnost žádá – lidé by ji mohli pomluvit.
A tak brouček malý ve špíně se válí, co se paní mazlí se psinou, a co vojín milý lásku svoji sdílí dole ve průjezdě s Frantinou.
Paní mladá, hezká, hladí svého pejska a pejsek jí ruce líže zas, srdéčko jí plesá, raduje se ze psa a neslyší svého děcka hlas.
Pejsek šťasten vrčí, přirost’ paní k srdci, a má paní svou jak matku rád –, oh, ten úděl matky je tak blahý, sladký – pejsek moh’ by o něm povídat.
Změnily si role, paní s fenou dole, jen že fena v boudě bolem řve, že jí mladá paní vzala pejska z tlamy a jej miláčkem svým drahým zve.
Historie celá: Paní fenu dělá, a fena dál bude bolem lkát – možná, že však paní ustrne se nad ní a dá jí své dítě odchovat.
Cookies on Poetry Cove