Jde páter zamyšlen ulicí dlouhou
a jaksi teskně se kol sebe dívá,
a schvácen jakousi neznámou touhou,
zdlouha a – hlasitě zívá.
Však náhle zůstal stát. – Zahrádka malá
– rozboř se, světe, a nestoudnost pukni –
uprostřed nahatá socha tam stála,
třímajíc v ruce svou sukni.
A páter rozkácen na ni se dívá – –
však náhle divná jím otřásla síla,
že v duši palčivá mu žádost zpívá;
kdyby tak byla,
potvůrka, živá!