Malá chvíle určena jest nám zde k pobytu,
a proto snad každý tolik, tolik spěchá,
aby přeběhl kus toho svého pažitu,
nad nímž bezoblačná, sivá chví se střecha.
A rozličné květy rostou na tom pažitě
a člověk je, zastaviv se chvíli, trhá,
však kouzlo jich sotva zpola zažité,
člověka zas v nové další víry vrhá.
A zas nové květy člověk cestou potkává
a jich vůní opíjí se aneb tráví –
když vak znaven stářím, v pouti svojí ustává,
marně ptá se: Tohle že byl život pravý?
Tento divý shon za čímsi cizím, neznámým,
které člověk sám neumí pochopiti,
a přec jak by štván jsa božstvem kletby zlým
za nedosažitelným se slepě řítí.
A když mní, že dosáh, po čem touhy volaly,
onen zahalený cíl, jenž tak jej vábil –
člověk vzkřikne roztrpčení svoje do dáli,
když se přesvědčí, že cíl ten víc se vzdálil.
A ten člověk ženoucí se k předu zběsile,
věčně nespokojen, stále cosi hledá,
stále touží, křičí, pláče, vzdychá bez cíle,
a chce stále jen, co dosáhnout se nedá.
Neboť kdyby dosáh vše, co k štěstí přál si mít,
stále více žádá na rtech s touhy vzlykem
a naposled sezná, že zapomněl proto žít,
a shledá svůj život – velkým vykřičníkem.