Když tak slyším někdy hrát
rozvrzaný automat,
utíkám pryč s velkým chvatem,
bojím se, že automatem
mohl bych se také stát.
Automate, přestaň hrát,
přestaň nervy v těle rvát,
zvuk tvůj rozbolaví duši,
a proto se mě vždy hnusí,
že jej chrlí automat.
V koutečku je zvyklý stát,
za pěťák se umí smát
poházen je prachem, blátem
a vše snáší v klidu svatém
– nu vždyť jest to automat.
Když tak slyším někdy lkát
rozladěný automat,
třeba obalen byl v zlatě,
vzdychnu: Oh, ty automate,
nechtěl bych se tebou stát.