ŽALM.

Na víčka spánek neklesl už dlouho, a hlava bolí, k prasknutí jsou nervy napjaty trudem, stesk se valí na ret; je má zem v bídě, v potupu a kaly

zabředla velmi, rota korupčníků, kat ohyzdný, ji vlekla ku pranýři, od hanby k hanbě, jako harapannu, nevěstku bědnou, cejchy vpálila jí

všech neřestí, jež člověk poznat může, i zlodějství, i prodajnost, i zrada jsou u nás, běda, slova běžným zvukem. Ve Francii tak bylo, revoluce,

ta olbřímí pěst šlachovitá, nežli na dvéře lidských doupat zaklepala a k palácům se vzpjala ohromivá Medusy kštice v rámci ohně, čoudu.

Blesk hněvu švihal a hrom duněl mocně a bledá hrůza tehda vykročila za zvuků ryčné, drsné marselaisy na pochod vítězný a prudce vpadla

jak moře vzduté do měst, vesnic, zámků, v kláštery kněžské, v damské budoáry, kde galantní jen šepty zněly kdysi, své allons enfants břeskla hlasem polnic,

jak povodeň se hnala dál a dále divoce hučíc svoji drsnou píseň a širé stopy po ní zůstávaly, hlav mnoho, sťatých břitkou guillotinou –

nadějí mnoho před ní přeletělo, jak ptactvo letí před vítězným vojskem, a mnoho žalob, nářků, proklínání zůstalo za ní. Bezuzdná a hrůzná

šla bouře krajem, sdraným k nepoznání – a s ní šla sladkost prutů flaggelantských – ničila stromy, jež se k nebi vzpjaly, sehnula trávu. Avšak za ní spělo

svobody slunce, zemi ozářilo – strom zlomen mnohý, děcko rozesmáté přečkalo bouři. A jak slunce plálo, půvabů nových tisíc rozestřelo

nad ruinami starých feudálů. Po slunci onom, které vzplálo tehda nad Francií a nový ruch jí vtisklo, po vzduchu, který bouří očistěný,

po rosách, které zaskvěly se v květech, já, Pane, volám, pro svou zemi ždám to, neb svobody už potřebuje slunce, čistého vzduchu, volných, čistých srdcí,

a pak-li musí býti vykoupeno jediné štěstí mnohým utrpením, ohněm a mečem, Pane, vlast mou navštiv, mrskat-li nutno, mrskej bez úlevy,

by lepší byla, ohněm očistěná od všelikého hmyzu korupčního, od pochlebníků, zrádců, svatokupců. Naději míti, že zas bude lépe,

my bouře přečkáme a všecky strázně, o naději tu prosím celou duší a každým nervem, naději tu dej nám, že budem opět skálou, voda živá

z níž vytryskla kdys v poušti zabloudivším.