Ty časy, kdy vše hřmělo v tobě,
se nikdy více nevrátí,
o mnohý sen je člověk chudší
a hlava prosta závrati,
jež jímala ji v dobách oněch,
kdy z retů dívčích toužil’s pít,
kdy každý den nes’ vzněty nové,
kdy opájel tě hvězdný svit
a tlukot ptáků v hustém četí,
stlumený zurkot pramene –
vše pominulo, oněměl hvozd
a stichlo srdce zmámené,
je člověk jako rampouch ztuhlý
a nedojme ho dívčí smích,
pro rukavičku neskloní se,
již kdysi dvorně k retům zdvih –
a kde dřív oheň citu hořel,
dnes rozum loučí svítí si,
a vznět-li nový přec se ozval,
sarkasmem hned jej promísí.
Však někdy večer... Ano, večer,
když noc dnu sedla v zátylí,
u okna stařík zkormoucený
po prchlém mládí zakvílí.