Na Balkáně Turčína,
zločiny jenž nasák,
chytli Slávi za bradu,
zahráli mu třasák.
A pan Turek třásl se
v převeliké muce –
a když nejhůř bylo mu,
k Rakousku vztáh’ ruce:
„Honem, páni, pomozte,
Slovanstvo mne trápí,
hajte slavné status quo,
rychle, neb čas kvapí.
Slované si stěžují,
že jsem jim vlád’ krutě –
a já přece vládl jim
jenom černožlutě.
Nechcete-Ii blamovat
svoje vlastní činy,
musíte mi hájit trůn,
nebo dáti jiný.“
A ve Vídni strčili
hlavy dohromady:
„Pravdu Turčín povídá,
zná on naše spády.
Musíme mu pomoci,
ať to co chce stojí...“
A německé žurnály
hlučno troubí k boji.
„Zabili nám Prochasku,
to nás velmi pálí,
tři sta třicet osm ran
do něho jsou dali,
tělo jeho vysvlekli,
po ulicích vlekli,
jeho hlavu do Srbska
nesli vrazi vzteklí.“
Znělo to jak pohádka,
pohádkou to bylo:
naše milé Rakousko
opět prohloupilo.
Bohužel, ne poprvé,
naposledy též ne,
svět se bavil pohledem
na křiklouny směšné!