Trojspolek.

Je vznešené, za druhé nastavovat záda, my vznešeností leckoho už dojmuli, ne doma ovšem, naše milovaná vláda jen cizím přeje, nás vždy drobet ošulí.

O každý groš se s námi přeukrutně hádá, však světu tváří ve tvář dělá nobila, na kavalíra venku hrá si vůbec ráda, na nás co uškudlila, jinde probila.

Tak v kavalírství chloubě my jsme uzavřeli tu allianci s Němci, pány Italy, co vyprášit nám řádně kdysi kožich směli a leta letoucí bič na nás splítali.

Za Hradec Králové my jsme se odvděčili před Sedanem a též u Algecirasu – a hrome, Majlant, trojspolek vzrost v jedné chvíli, prim Němec hrá, Vlach sekund a my na basu.

Že muziky vždy basa tvrdí, pravda stará, však chyba, pračka strhne se a basař bit je vždycky nejvíc, smyčcem vlastním chasa jará už nejednoho chtěla hudce vyplatit!

Bez basy z bitvy utéci, je škoda přece, neb chasa rozvzteklená basu rozmlátí. A s basou těžko utíká se, tíží plece. Tak basař každou nejdráž zaplatí.

A nejhůře mu, když si bratři muzikanti tak pro nic, za nic, náhle vjedou do vlasů. Já viděl párkrát, basaře ti zlostní dranti tak zcuchali, že víckrát nesáh’ na basu!