Byl jednou čas, kdy v krásné zemi české se ozval hlahol: plémě Táboritů, jak dlouho důtky líbat chceš a snášet útisky všecky v oddanosti, skrytu?
Dej, národe, těm výhost, kdo jsou malí, pryč s politikou starou, drobečkovou. Jen velké činy mohou spasit národ, my nejsme vrabčáci, co drobty klovou.
Je třeba zahřmět tyranům všem v uši: na Bílé Hoře český soldát vstává a pompfunebrům z Vídně neochvějně praporem Garibalda v ústret mává!
Hle, vzkříšení už slavná mysterie, ji velkým slovem člověk vzbudil velký. Hossana, bratři! Vídni zatopíme! Tož lovu zdar... I lovili jsou lelky.
A Staro, Mlado, ve vlasech pak sobě leželi dlouho. O národ se rvali. A Mladočech své lelky frašně nafouk, že lelek vypadal jak volek malý.
A národ radost měl, neb kořisť ňáká prý lepší přec, než žádná. Oči svítí a hřmějí hymny. Lelků mladočeských už museum si můžem poříditi...
Však přišla doba zlá. Ni lelků není, a Nimrod marně plahočí se polem, co bylo, padlo. Mizerná je doba, ni pérka nezříš na strništi holém.
A Vídeň lvu zas na krk smyčku háže, a moudří lovci hlavy sestrkují: je líp nedráždit opět krotitele! Ať zmlknou všichni, kteří povykují.
Čas lepší přijde. Přechodná to doba a pak se ozvem! Zahřmíme zas hromem, však ještě není čas. Jen čekat, čekat! Zas míza prolne ztrouchnivělým stromem!
Jen nekvapit! Čas všecko má svůj v světě, hádanky mnohé budou rozluštěny. A tehda Omladina umlčena a rudé korouhve v čas opuštěny.
Však opatrnost zdaru nepřinesla, na východ slunce marně národ čekal. Šel nezdar za nezdarem, dlouhou řadou a zlý se příboj kolem hranic vztekal.
Tož opět frasí – mixtum compositum – nad českou zemí zabouřil proud mělký. A poslancové modlili se: Bože, když úspěch nedáš, dej nám aspoň lelky!
A přišla doba mnohem ještě horší, ministři vzati, nebi žalujeme na křivdy steré, nebe neslyší nás a mračným přítmím do neznáma jdeme.
Co reskriptů je platno zpomínati, co státních zákonů, co různých cetek. Co platny sjezdy, řeči, resoluce – dál národ hříčkou všelikých je pletek.
Však moudrý Vůdce v době nejhroznější mu vyvstal přece, krisi rozebírá: jsme příliš divocí a to nám škodí, jen šakaly pán v klece nezavírá.
Nač tvářnost lví a proč hřmít zlostným hlasem, to mocné hlavy od nás odpuzuje. Ta nezahyne loďka, která vírům vyhýbá vždycky, v zátočinách pluje.
Nás pouze skromnost ještě může spasit, nic nechtějme a plakat nebudeme, že nedali nic. V knize Hiobově rad užitečných množství přece čteme!
A pak Bůh opustil nás v krutém boji, že klerikální bořili jsme šance. Tož Boha smiřme. Buďme aklerikální, však pátery si volme za poslance!
Cookies on Poetry Cove