Stvol zlomený, květ podupaný, svadlý,
na starou bolest vzpomínkou se mořím.
Jak lid můj žije? Denně hledím k horám,
je přeletět vždy touhou novou hořím.
Je slyšet hlasy? Kdo že, synku, tobě
do starých ran lil olej rozžhavený?
Čí radost třeskla hlasem pušečných salv,
když k nebi zněly tvoje marné steny?