Tak začal román. K Soudku zapad
jsem kdysi s dvěma přáteli –
čoud plnil místnost, pivo teklo,
zpěv zněl tu, smích a veselí.
Tam venku snad kdosi bloudil hladný,
snad zoufalý zrak k nebi přel.
Zde útulno je, jako v ráji
(snad tureckém), zde život vřel –
a klavír drnčel hezky rušně,
kvapíky, polky, valčíky.
Čas rychle prchá, avšak nedbáš,
jak spěšno letí rafiky!
Já hleděl, hleděl. Pocit nový,
ten bonvivantský, omamný.
Vše nové tu. Jak dávno tomu,
co vyběhl jsem ze škamny?
Z těch písní tryská bezstarostnost
a frivolnost z nich prokmitá.
A náhle nový zjev tu, luzný –
a zazpívala Pepita!
Ji popisovat? Zlaté vlasy
vylétly kulis ze šera.
Labutí šije. Však to znáte –
z očí zří horská jezera.
A pohled ten mi učaroval
od prvé chvíle. Rozumím.
Tu milovat a žádnou jinou –
ji Osud touhám přiřknul mým.
Tak mladistvou se dívkou zdála,
let šestnáct by’s jí nehádal.
A byla k mání. K ní jsem chodil
a nadšené jsem verše psal –
na její mladost roztomilou
jsem epithetta zdobná sil.
A konec konců – věřte, drazí,
že tehda šťasten dost jsem byl!