Tož přátelů jsem trochu nalezl si
a v „cizině“ se za čas okoukal
a polní šípek s přeostrými trsy
se panským růžím v lecčems podobal.
I měl jsem radost, že se zušlechťuji
ve kruhu rádců dobrých, laskavých.
Ba, šlo to zvolna. Štiky jinak plují,
hoď štěně v řeku, vzbudí žert a smích.
Nu, každý člověk hodiny ty odbyl
a leckterou slíz pernou poznámku, –
a hněvná slova mezi zuby drolil,
než pustili jej s pány do zámku,
jenž uhlazeným lvům je vyhražený,
do bálů, jež prý hod jsou života.
Nu, chápavý jsem, snes’ jsem ony změny,
jen občas v duši mé se mihotá
cos blýskného, jak pablesk oné zvůle,
jež nad vše drahou kdysi byla mi:
žít nespoutaný, ne jak tvora půle,
žít život plně, všemi silami!