O mladosti, ty naivní a sladká,
jak první pocel, Adamovi v ráji
jejž vtiskla Eva na rty roztoužené,
o vůně jarních dnů a kouzlo bájí
o krásné Venus Anadyomene,
co z mořské pěny vstala, čistá, vznosná,
pod Phoeba polibky, o duho barev,
jež skrývá v sobě prostá krůpěj rosná,
o trylku ptačí, v máji zazvučevší,
o strumení ty prudkých melodie,
o lodi snů, jež bloudíš v zátočinách,
kde z pěny svítí Nereid bílé šije,
o skálo pokladů, co jednou v roce
se otevíráš, aby smrtelníci
se drahokamů krásou pokochali –
zda možno tvojich illusí se zříci?
O mladosti, ty sajko prostřed savann,
již slunce tropů líbá rozžhavené,
to hravé slunce, stejně jak ty, družné,
o motýle, jejž touha k světlu žene,
o fontáno, ty ticho šumějící,
kdo tvoji něhu vyzpívati může?
O počátku a konci všeho žití:
Kdo tvoje proklínat by mohl růže?