Nic, pranic. Chaos na všech stranách, jak v bibli svět byl před Slovem. Kdo v bibli věří, citát lehce najde. Však nevznášíme se, ni neplovem.
Nad námi nic, a v údech též nic, červ v blátě vrtá bezedném. A časem vstane jakýs prorok: Však počkejte, my přece vybřednem!
Kam? Kterak? Prorok nepovídá. Dál ryjem bláty dusnými. A cítíme, že bláto škrtí. A nad námi hřmí kroky olbřími.
Tak, ano tak, a jinak nejde to. Víc loyality. Slyšte, pánu dejme, co jeho jest. A jednou půjde to, však do té chvíle ani nedýchejme!
Jen loyalní si národ proklestí k úspěchu cestu. Z temnot vyjde taky. Že vyjdeme, vy chcete záruku? Nu ano, mám ji. Ministerské fraky.
Tak mluví Vůdce. Slyšme, slyšme ho! Jde ráno k nám už v rozjasnění rudém? Až loyalitu naši pochopí, zda situace té zlé pány budem?
Klet, kdo z nás je antimilitarist, v dějiny se špatně zapíše, proti „branným“ kdo dá svoje veto – vláda chce nás vidět na břiše,
v prosebníků přeuctivém sklonu – neuctivé sic to přání je... Muciem však Scaevolou kdo byl by, podráždí jen zlobné harpyje.
A tož ohnout hřbety, páni milí, a pro „branné“ zvednout ruku svou. Nač bychom vyplýtvali sílu, když lze plýtvat bídou otrockou!
Hle, opět cosi kutí Hochenburger. A Vídeň, Vídeň! Školy zavřeny! Sto tisíc lidí nesmí volně dýchat. A meče tupé, páže znaveny.
Lex Kolisko, jak velký strašák z bájí na obzoru tkví, oblak zlověstný. Jdou větry z Konopiště, od Berlína. A Hussárek! Čí husar počestný?
A kanály a školy v jedné spleti a řeči, rady, zmatky, programy. A mnoho bláta. Velmi mnoho bláta. A žádné Aspry, samé Wagramy!
Tu leží česká politika, své bezradnosti těžce pyká, nebť k smutným koncům došla těm, když konečně jí sousto dali;
ji překvapil ten dárek malý a uváz kdesi pod jícnem. Že byla zvyklá hladovění, umřela náhle. V zamyšlení
na růvek hledím po očku. Nu, aspoň známe smrti pramen. In pace requiescat, amen. Však byla jenom pro kočku!
Cookies on Poetry Cove