Ponurý den byl, vlak temně hučel,
po stranách lesy zakryté mhami,
obloha jakby z pavučin tkaná,
z polí a lučin smutek jde samý.
Ve vlaku sedím, pohroužen v dumy –
„Opava“ – náhle konduktér volá,
vyhlédnu z okna – rozlehlé město,
dokola kolem planina holá,
pod mhami všecko, stromy i keře,
jen věže chrámů do výše pnou se
podobny z dálky olbřímím rukám
hrozícím kamsi. A prsa dmou se
bolestí strouhou, rety se chvějí,
s rány jak když ti sundají obvaz
a rána pálí... Opavo, tehda
příšerný jakýs viděl jsem obraz:
Otokar český a Rudolf Habsburg
v poli se sešli, zazněly rohy,
válečné bubny zahřměly k nebi,
kam oko hledne, zápas zří strohý.
Moravské pole, široké pole,
u Dürenkrutu Přemysl leží,
dvacet ran v prsou, dvacet ran v hlavě,
mocného krále poznal bys stěží –
zlomené ruce, na krku provaz,
v kalužích krve nahý a sdraný
český král leží – z Emberku Berthold
v tvář se mu šklebí, německé pány
posedla psinka, křičí a plijí
na toho, před nímž prchali v hrůze,
dokavad mečem vládnouti mohl;
nad mrtvým křepčí, podobni luze.
A kolem pole krev samá, jakby
rudé tu náhle zakvetly máky,
ale, och, smutné, hned černající,
jak na nich lidské spočinou zraky...
Opavo, tehda do tvých zdí kráčel
zlomený člověk, z duše mu nešel
ten hrozný obraz od Dürenkrutu.
Podzimní den mhy na střechy věšel.