Když v Thermopylách slezských my znavení stáli,
mrak šípů nepřátelských slunce nám zastřel,
se spráhlých rtů jen šepty zaznívaly tiché
a jeden po druhém když znavený klesal,
tys jásala, o Praho!
Otcové vážní v radě právě dohodli se,
na koňské dostihy že dají tisíců třicet,
och, třicet tisíc, hoj, jak kobyly zas budou houpat
přes barriery širé chuchelské louky,
tak vesele a křepce!
A přišla zvěst, jež národ rozjařila celý,
že mikareme ženám pořádá Paříž,
a národ český, francouzského jenž druh věrný,
že vyznamenán volbou královny květů,
prý mladistvé a svěží...
Co řečí bylo tu, co rozjasněných očí,
neb jak se neradovat, královno Praho,
že národ český ožil v ústech cizozemců
a připojil si k starým úspěchy nové –
tys jásala, o Praho!
Ze Slezské však se tehda černá vzpjala ruka,
jak k prosbě němé: přispěj, hyneme všichni:
kdos dobrý, pomoz, cizácká pěst než nás skolí...
Nad pruhem par se ruka kývala dlouho.
Ji nezřelas, ó Praho?
A ruka zapadla, ji nikdo netisk u nás,
jen frasí sytíme své znavené druhy.
Či pozvete je na chuchelskou louku, aby
se potěšili trochu skákáním kobyl
tvých gigrlat, ó Praho?