„Už hrdé plémě Valach zlomeno je,
já pět set chlapů nechal pověsit
na dubech, borovicích, mezi chvoje –
pro změnu pár jsem kázal zastřelit.
Těch ostatních jsem hrůzou zkrotil roje,
svou vinu krví, hořem musí smýt.
Ta, jasný císaři, zem opět Tvoje,
zas Tvoje jméno s úctou šepce lid.“
Tak hrabě Rotal píše do Vídně,
na tváři jedovatý úsměch sedí –
a jestřáb obzírá svůj lovčí dol.
Utekla léta. U nás prabídně,
jen chrám, šenk mají Valáškové bledí
a bohem páter jim a alkohol.