Bor hluboký a tichý z norské zkazky,
tu onde mýť do slunna vyhlíží,
jak zraky usměvavé jakés krásky,
z nichž vymanit se často potíží.
Zde onde krok jíl zadržuje vazký
a výhledy v kraj duši uvíží –
však historii jeho strhni masky
a smutek duši tvou hned zatíží.
A oko ztrnule do dálek patří –
zde každý úval, kopec něhou dýše,
kraj celý leží jako na dlani.
Dřív „kacíři“ tu žili, čeští bratří,
dnes, jesuity zpracováni, tiše
tu chodí loyální a plaší poddaní.