Co na obzoru vystupuje temném
a černým mečem řeže oblohu?
Hra stínů, elfů, v par závoji jemném
se rázem v šerou mění mátohu.
To nejsou mračné hrady, příšer voje,
jež našim zrakům ssíláš, dálavo –
to spousty čoudu, komíny jež tvoje
do výše chrlí, černá Ostravo!
Jak draci z bájí na obloze leží,
sto hlav se hýbá – časem zazní sten,
jak v hustým lesem obklíčené věži
by zaplakalo tisíc princezen.
A kouře zvolna stoupá čára kolmá
a pod ním starý zápas burácí –
o trochu štěstí, práva, trochu volna
se vydědění rvou tam chudáci.
A v duši obrazy ty v jedno pojím,
od Příbora až k pruské hranici:
brach vyděděný rád by druhům svojim
zas poctivou stisk, tvrdou pravici!