Mne ulil kdysi zbožný Jakub zvonař, bych mrtvých želel, živé volal ve chrám, a já tak činil, století šest zvonil, ty varoval a jiné oplakával,
jak běh to věcí všechněch žádal na mně. A zřel jsem všelicos s té modré výše, zkad hlas můj padal dolů do krajiny: plebány zbožné, řady křesťan pravých,
co dobro činili, že bůh byl dobro, co lásku sili, bůh že lásce žehnal, co spravedlnost přáli všem a všude by zavlád mír. „Bez lásky není víry,
ne slovy modlete se, ale skutky, kdo chudým dává, Bohu svému dává,“ hřměl knězek v chrámě a lid tak se modlil, že chudých nebylo, kde živ byl křesťan.
A věky letěly. Ti dobří kněží jsou na věčnosti, po nich přišli jiní, co mamonu v své duši postavili oltář a zlato sbírají a křičí hlasno:
„Kdo knězi dává, jak by bohu dával.“ A jiní sodomských si přisvojili mravy, hostiny, pitky, kostky, vrchcábnice pod střechou far. I nevěstky jsem zřel tam.
A kolem ploužily se davy chudých, hlad z očí hleděl a mráz krušil údy těch, kteří Kristu byli nejmilejší – kde svatý Jiří, plášť jenž svůj by rozťal,
dal chudým půli? Mnoho zřel jsem s věže, i válek požáry, i strohé bitky, i ohně, v kterých pověreční pekli své bratry, sestry, že všem rozum chořel –
ten rozvrat zřel jsem nechápavým zorem a unavený věky, těžce lkal jsem, když živé bylo volat povinností, a jásal jsem, když mrtvý opouštěl svět,
že líp mu tam, než tady, v moři bědy. A knězek nad mou písní hlavou kroutil a nechápal, proč zákony já zvracím, nad živými lkám, nad mrtvými jásám.
Těm hlasům, běda, nerozuměl nikdo. A církev hloub šla, víra pohynula, neb skutků lásky není. V nenávisti se lidstvo brodí, chudým hůř se vede
a knězkům lépe. A já přestal věřit, že biblí svatá obrodí svět celý, neb nevěří ji ti, co mají věřit, jak věřil kdysi zbožný Jakub zvonař.
A mrtvých žele, Krista nejvíc želím, neb marně umřel...
Cookies on Poetry Cove