„Výš a dál chcem, v pevném šiku
za svá práva bojujících
proletářů naše místo,
prapor duje ku předu –
naše síla nerozborná,
hrad, jenž ční do strmé výše,
udeř v mury, zatřesou se,
nikdy ale nespadnou.“
Na táboru řečnil kdosi
– malá bradka, chytré oči,
hlas, jak hrom bys slyšel dunět,
zlatý lancuch na bříšku.
A já v řadách proletářů
– vyděděných rodný bratr –
přemítal o slovech vůdce.
Píseň práce hlučela,
velká jak by šla tu voda,
z Bezkyd voda, znáš ji, dravá,
leckoho již strhla s sebou
do hluboké propasti.
A je ticho. Dav kams zmizel;
na ulicích všední tváře,
policajti, hříšné děvky,
gamini i žíďata.
Velká vlna ztratila se,
rozplynula jako mlhy.
Hledáš stopy krutých srážek,
z putyk řev zní divoký.
Kvitu dost má starý Belák,
Korngelt, Kornfeld, čert zná všecky –
Bezruči, hoj, sedmdesát
beček vína nestačí!
Bolest kvitem zalejeme,
drsnou hudbou ohlušíme.
A vy, páni hlubých dolů,
nebojte se ničeho...