Zas nová knížka. Mnozí řeknou: Což nedá pokoj, protiva, je nutno nad vším kormoutit se, nač kdy se člověk podívá?
Je pravda, leccos nezdravého v tom dusném českém ovzduší, to sami víme, proč však o tom nám stále hlučet do uší?
Co chce, ten starý pamfletista, a proč nám cpe své rozumy? proč nemlčí, když o posvátném umění zpívat neumí?
Když hluboké on nezná jasy, jež září našim poetům, a mysterie tajůplné a snový příval mlžných dum?
Když rusých sluncí hořet nezřel ohromných trysků přívaly a s nymfami si nezahrává, jež v lesů flor se dívaly?
Když nebolí ho, den že zmíral v úzkostech, zda noc zrodí se, a nestaral se, noční ticha jak k symfonii ladí se.
(To poesie moderní je, čím nesmyslů víc, tím je líp, a poet nesmí žít jak člověk a nesmí žluč mít ani vtip;
čím nerozumných víc slov v básni, náš modní poet větší je.) Žít v oblacích a nedívat se na naše štíry, harpyje?
To nedovedu, milí páni, jsem já už poet takový, co s zemí srostl. Nesnesu už klam sluchový či zrakový.
Nad luzný klinkot hvězdných stádú, nad šumot hlubých tajných vod, tam kdesi v Orku, stavím píseň, k níž vichr hvízdá doprovod.
A když tu českou bídu vidím, i bezradnost, i stesk i hnět, tu srdce bouří, jak by chtělo se v tisíc kusů rozletět –
jak granát, který praskl v poli a ve hrob strh’ pár nepřátel. Jsme v bitvě, hoši! Náš šik couvá. A tisíc kolem chapadel!
Jsou slizská, černá. Natahují se pro svou oběť do dálí. Boj bojujeme poslední snad. Kdo bije se? Kdo zahálí?
A praskot střelby všude slyšet. A kouře černé závoje. A malý tambor bubnuje si: Do boje, děti, do boje!
Cookies on Poetry Cove