Jde jaro do lesů a šeré stráně líbá,
na lukách pampelišky brzy rozkvetou,
jas proráží vše, teplo prolne sad a v brzku
se v kštice třešní bílé květy zapletou,
jak princezen by něžných tisíc usedlo tu,
pod mezí bzukot drobných mušek uslyšíš,
bez zavoní ti z houštin temně zelenavých,
je bolest v srdci? vůní bolest utišíš,
jen ssát ji, ssát ji vlahou, dlouhým douškem hltat,
jas slunce malkotenci všecku rozpráší,
jdou dlouhá oblaka, ze stříbra jakby tkaná,
kdo ptá se, radost, žal či v dálku odnáší?
Pod lesy rozkošno tak, kosi hvízdají si
o novém jaru píseň hlučnou hlaholnou
a vzduch se třese, světélkuje, jasný kříšťal
– a člověk k žití v prsou sílu cítí nezdolnou!