Já věřím, mořské vlny, o skaliska bijící, že rozvrátí je posléz, hvozdy šeré vichřicí že lehnou časem, osení pod kosou sekáče, že vichor darmo neúpí a darmo nepláče,
jist vítězstvím nad výspou, příboj nežaluje na tvrdá skaliska, jež vstříc mu hledí ponuře, však odražen, zas bezuzdný a hrdý vstříc jim duje pln síly zběsilé, strašného hněvu ve chmuře,
až zdrtí je a shltne, věčně nenasycený by letěl dál, hřbet rozrytý, ret znojem, slinou zpěněný se k novým vítězstvím zas hnal!
Tak mnohou strašnou bouř jsem v žití slyšel duněti, ten onen strom před zrakem mým byl blesku obětí, tak mnohý kolos chvěl se v základech, když litice šly kolem válečné a roty v roty bijíce
mou zemi pustošily, ohněm hubily ji, pod katů meči kdy mých bratří hlavy padaly jak zralé obilí – kdo moh’, nás uštknul zmijí, od kouře černá oblaka a stromy zvadaly,
kam oko hledlo, poušť jen, obraz truchlý, příšerný, a národ přec to všecko přežil, znovu zved se, nezměrný a novým ranám nastavil svou plec.
Jak v přírodě, kde s důsledností věru železnou po jaře léto, podzim, zima, nové jaro jdou, a po noci den svitne, slunce žhavě zasvítí, déšť bledým květům, svadlým travám dá se napíti
a slunce opět mokré cesty vysušuje, by milenci, co do lesů jdou vzývat Venuši, si nohou nesmáčeli, pták svou dumku snuje a strumeň zpívá tajemství, jichž hloubku netuší,
pod tlakem vyšších sil, jež člověk nechápe – i slezský lid ze strašné noci, z kruhu bědy vytápe a do přilb vrahů svojich začne bít.
Ať mračno ostrých střel nám slunce zacloní! Já věřím, vítězství že k nám se přikloní, vždyť kolo dokola se přece otáčí a dlouho dost my byli dole. Dost už bodláčí
jsme cítili i trn, jak v naší skráni bolí! Nás nářek nespasí však, slabost vše až vymizí, až v svorné práci pluh svůj zaboříme v roli, až tvrdí budem jako ostří kosy, vyklízí
jež siré lány, prudcí jako nočních blesků kmit, co mstít se jdou za všecko bezpráví, pak v zlatorudý svit si aureolu vpletem vítěznou!
Cookies on Poetry Cove