V zrcadlech vezdy tvářnost vlastní obráží se,
v pramenech vody čisté shlédneš bojovníka,
kdo popatřil’s a sám jsi rekem. Kdo meč třímá,
meč uzří opět, slzy zří, kdo vzlyká.
V tvé oči hledím časem, nové pokolení.
Když k ránu oblak zšedivěl, šeď vidím chladnou,
hvězd pohas’ plápol, v dálkách slunce nevychází,
na chladných luzích asfodely vadnou.
Tvých otců zraky rudým ohněm plápolaly,
nadšení čet jsem v zrcadlech těch. Dávno tomu.
Umřeli silní. Pryč jsou. S plachým kmitem v oku,
toulavý pes se k ránu vrací domů.
A kdesi číše o číš třeskla nedopitá,
kokota křičí, poulí zrak a nožkou mává,
rudé a bílé jiskry v číši pomíchané,
cynický úsměch na rty usedává.
Leones hic sunt, četli jsme na mapách starých:
území mnohá, velká, bílá, nezbádaná.
Tvá povaha, o pokolení, pouští nám je.
Lev zařve? Štěkne pes, jenž ztratil pána?