Mně jednou v cizozemsku
do rukou obraz pad –
už nevím, kdy to bylo,
a nechci vzpomínat,
čí měkké, bílé ruce
jej z alba vyňaly.
Na tvrdém, lesklém listu
tři barvy zaplály.
To vznešený pár jakýs –
princ s princkou kouká tu,
on v skvělé uniformě
a ona v brokátu.
On komisní je, suchý,
souchotě z očí zří,
jak krev už měl by kašlat,
dnes, zítra, pozítří.
A ona jako Zora,
jež k stříbru oblak lne,
je bílá, křehká, skvělá,
má oči rozumné!
Tak nádherná a lůzná
a prodána je. Zač?
A je mi jaksi divně,
smích na rtu, v srdci pláč.
Och, jaký život pro ni
po boku chorého?
Jak rozmar jeho snese
a s kým kdy sklame ho?
Čí ústa budou líbat
ty útlé ručinky?
Co potáhne kdy mozkem
té plavé hlavinky?
Tři osoby, vím, budou
na prknech žití hrát –
zda komedii pouhou,
či hrozné drama snad?