Smutná země, teskná, sirá,
chudoba se z oken dívá –
páni hýří ve Frýdku.
Za čí groš – to nikdo neví –
ví-li – každý zavře ústa,
rána v tvář by nepadla.
Mlčet, mlčet, mlčet,
to je český osud,
chodilo tak leta,
chodí to tak dosud.
Chlop-li kráčí do fabriky,
písničku si nezazpívá –
český hlas tu nesmí znít,
z hor-li strmých sejde goral,
udiveně kolem hledí,
cizí řeč jej pomátla.
Babka s dcerkou po našimu
pomodlit se přišla k bohu,
z chrámu ven ji vyhnali.
Ticho všude, ticho,
jako v hrobě skorem,
chorá duše, bědná,
chví se v těle chorém.
Parky, chrámy, velké školy,
všecko patří židům, Němcům –
v člověku se vzdouvá hnus:
Což my nikdy mocnou vlnou
nezvednem se, nevystřiknem
nad tu skálu korsáckou?
Což jsme opravdu tak slabí,
malomocní, chladem skřehlí,
že se krev už nevzbouří?
„Mlčet třeba, mlčet,
snům dát na vždy vale.“
Hrome, peklo, bozi!
budem mlčet stále?