Ve staroměstské piterně má krčmář Janek hojné žně; těm, kdož se na groš nedívá, rád šenkéř Janek nalívá.
A pijí všichni z hluboka, jak mřít by měli do roka a ještě těla před zhoubou se loučit chtěli s nádobou.
Od včíra Praha v rozchvění – jak pekelného mámení od úst jde k ústům jeden hlas, že české slávy pobled jas.
Má krčmář Janek hojné žně, i starý brach, jenž při loutně těm pitcům zpívá o pití, leckterý grošík pochytí –
však hrdlo jak by chraptělo a do zpěvu se nechtělo. Co chvíli hlavou zatočí a slza tře se do očí,
jak hořký smutek v leb by sed a tesknou zahrál naposled: „Šel včera na soud český lev, pod Hvězdou dozněl jeho řev
a nadál zbude pláč už jen, jde vítěz blíž, jde zachmuřen, na Prahu mračně pozírá – svá oka lovec prostírá.
Co bylo včera a co dnes! My skvělý mohli slavit ples, však Fridrich slavil spíš než měl a dneska hrad už oněměl.
Ti cizozemští soldati nás v kaši chtějí nechati; utekli včera bez zbraní po krátkém boje zaplání.
Hnal z bitvy každý, jak jen moh, na Bílé Hoře zbraní stoh a pár set mrtvol, šakali jež ssebou lační nevzali.
Tak prohráli nám českou zem pan Kurfirst, Hollach s Anhaltem. Jsou páni pěkně za větrem a Tilly, Bukvoj táhnou sem,
ve vojanský pak mísí šum se jesuitské Tedeum. Jak bude u nás, každý ví, jsou havrani už hladoví
a v moc svou Mydlář, starý kat, teď české hlavy bude brát. Že mnohý nechtěl měšcem hnout, teď císař nad ním vezme soud
a Tilly, Bukvoj, jesuit krev českou chtivě budou pít. Nového vzduchu cítit van. Všem věrným Čechům pomoz Pán...“
A hospoda v ráz umlká, plech o plech více nehrká. Všem hořkost sedí na retech a tlumený jde jizbou vzdech:
„Už Kurfirst, Hollach s Anhaltem prohráli Čechům českou zem. Kde zástupy, jež do dálí křižácké panstvo zahnaly?
Táborský u nás pohas duch. I tobě, pěvče, pomoz bůh.“
Cookies on Poetry Cove