Měli jsme sad...
plný byl červených květů,
s bílými smíchány, třásly se z jitra,
do dálky svítily, hlásaly světu
bohatství země a dobrotu nitra.
Přišel kdys Pól,
v haleně, jež samá díra,
u plotu rozbil stan, kol ohně děcka
nahá a hladová – padavky sbírá –
nebude chtíti snad jablka všecka?
Pošinout plot...
o kousek třeba jen, o kus –
za rok zas o kousek. A u sta hromů!
starému lišáku zdařil se pokus –
sedláka po letech vytlačil z domu!
Z všeho zbyl nám malý úhor,
na úhoru stará jabloň,
polským vichrem rozlámaná,
teutským bleskem ošlehaná –
do cizího sadu trčí
dlouhá haluz, smutná haluz...
Poslední
červený a bílý na ní
květ se třese...