Vám štěstí vinšuji, zdar všeho konání a přízeň Minervy, jež kněžna moudrosti. Ta škartka snad vás najde, páni milostní, v humoru dobrém, všeho jenž je fundament.
Mně ondy pravili, že zajat býti mám jsa z puntování podezřelý regentu a to je omyl. Ba to víc než pouhý omyl je, to záškodníků jedovaté syčení;
jsou tací lidé, kteří chtějí zkázu mou, a proto píši skromnou apologii a přál bych sobě řeckým Demosthenem být, bych vašemu vše objasnit moh věhlasu.
Já s rebelií neměl společného nic, mám víno rád, ne politiku proklatou, kdo jinak mluví, lže a zmetek hanebný nechť vlastních zpomene si černých obmyslů
a proti Majestátu osnovaných zrad. Sic také, pravda, psal jsem listy oslavné, když Fridrich Falcký vešel ondy v naši zem, však z přinucení, jinak možno nebylo,
kdo s vlky žije, musí s vlky občas výt a já jsem vyl. Však přišla doba lítosti, v mé duši pohnulo se cosi najednou jak v březnu na Vltavě ledy bělostné
a proud se vzepjal. Věřte, páni laskaví, že cítím císařsky, jak možno cítiti, jsem loyální a v duchu žehnám onen meč, jenž skrušil šije lutherských i kalvinů
i těch, co schlubně sebe zovou bratřími – však divná cháska byla to a nedobrá, ti zkázu obmýšleli vnésti v naši zem a s cizinci se puntovali různými
na úkor Majestátu, Pána našeho. Jsem starý poet v staré hlavě rozum dlí a staré srdce už jen ždá si pokoje. Ne, s rebelií neměl společného nic
váš ponížený Ptoches, Šimon Lomnický...
Cookies on Poetry Cove